Turbulence.

Jsou čtyři typy turbulencí: lehké, střední, těžké a extrémní. 

Lehká turbulence způsobuje nepatrné, rapidní a někdy rytmické skoky bez citelných změn v letové hladině nebo kurzu. Piloti jí někdy říkají "light chop". Je to ten druh turbulence který uspává děti a někdy i pár unavených cestujících. Pokyn "Připoutejte se, prosím" může být rozsvícen, ale palubní personál je stále schopný pohybovat se po letadle bez problému. 

     Střední turbulence je trošku víc intenzivní. Způsobuje rapidní skoky nebo trhání bez změn letové hladiny. Pasažéři pociťují napětí ze zapnutých pásů. Nezabezpečené objekty v galley se můžou uvolnit.  Dirigovat si servis na palubě nebo kontrolovat použití bezpečnostních pásů může být těžké. 

     Těžká turbulence způsobuje velké nebo náhlé změny v letové hladině. Letadlo může být momentálně mimo kontrolu. Pasažéři jsou prudce opřeni do svých sedadel. Chůze je nemožná. Pokud je kdokoliv z palubního personálu nepřipoután na jumpseats, není schopný tak učinit a musí si sednout na nejbližší volné místo pro pasažéry. Pokud není žádné volné, sednou si na některého z pasažérů - každý by to udělal. Cestující drží letušku nebo stevarda pevně. 

     Extrémní turbulence se stává málokdy. Pokud se tak ale přeci jen přihodí, s letadlem prudce hází do všech stran, stroj se stává prakticky nekontrolovatelným. Poškození letadla je možné. 

Jak aplikovat turbulenci do praktickýho života neni moc složitá otázka. Každej zažíváme ty svoje a stejně tak jako ve vzduchu, i na zemi jsou na denním pořádku. Tuhle lekci letecký terminologie jsem si nevybral pro můj článek náhodou. 

Poslední dobou mam pocit, že jinou než střední turbulenci momentálně nezažívam. Nerozumim mužům. Prostě je nechápu, to je všechno, co sem timhle článkem chtěl sdělit. Chlapi nám způsobujou turbulence neustále. Lehkou, když neuklidí svoje spodní prádlo z podlahy. Střední, když zapomenou na výročí. Těžkou, pokud nám lžou a dělají z nás idioty. V tomhle případě si většinou vyhledáváme ona volná místa, nebo jiné muže, na kterých je volno a kteří nás rádi podrží. 

Extrémní, pokud nás zklamou.

Můžete oponovat, že zklamání z mužů se nestává málokdy. Ale to vlastně není pravda. Doopravdy zklamaní jsme z nich až dokud jim doopravdy nepřestaneme věřit. Až když sami od sebe pocítíme, že není cesta vpřed ani vzad. Že tu je jen pád a smrt vztahu je velmi pravděpodobná. Že litujeme toho dne, kdy jsme ze země vzali tu palubní vstupenku na let, který sice prvních pár měsíců byl příjemným, s usměvavejma letuškama a skvělým jídlem a pitím - ale nakonec se z něj stejně stalo peklo s nepříjemným koncem. 

Tak jako v deseti tisících metrech, ani na zemi nemůžete turbulence ovlivnit. Můžete je tak maximálně předpokládat, což vám o intenzitě zhola nic neřekne. 

Je ale dobrý je znát. Nebo se je minimálně naučit rozpoznávat.

Každopádně je dobrý si před každym vztahem spočítat řady sedadel, který vás dělí od nejbližších nouzových východů.

S osmnáctkou si moc srandy neužijete.

A už vůbec ne s přespolní. 

Je mi teprve 18. Nesežral sem všechnu moudrost světa a rozhodně nechci aby takhle ten článek vypadal. Ale mam pocit (a třeba je to fakt jenom pocit a moc si to dramatizuju) že celej život na něco čekam. Čekam na autobusy, čekam na to až zazvoní na hodinu, čekam na to až hodina skončí a čekam taky na to, až mi pojede bus domů.

A pak taky čekam, až napíše. Čekam, jestli mu vůbec budu stát za to vzít do ruky vypíčenej mobil a napsat nějakou sračku. Čekam až si konečně někdo uvědomí, že nejsem jenom moc hezky udělaná nafukovací pana, ale že taky přemejšlim, nejsem idiot a jsem dospělej.

Čekam na happy end. 

No jo, jenže co s osmnáctkou. S tou si moc srandy neužijete. Od pondělí do pátku ve škole a pak co? Víkendovej vztah je pasé. Buď to nejde nebo to nevydrží moc dlouho. Věřte mi, znam to.
Ale tak co.

Jsem tak strašně moc zklamanej, že mi nikdy nic nevyjde. Že si vybíram ty špatný osoby. Chce se mi brečet nervama, jak sem z dnešního zkurvenýho dne unavenej a do toho ještě tohle. Za normálních okolností bych to nechal bejt, ale mě už to tentokrát nešlo. Asi nějakej skrat, konečně sem nelhal sám sobě a věta "Ono se to nějak udělá" šla do píči.

- Tak to je ale špatný.

Moje odpověď na zprávu "Já v Praze o víkendech moc nejsem :-)" nemohla bejt výstižnější. Oboustraně. Jak pro mě, tak pro něj. Protože je to špatný. Protože já maturuju a nemůžu si dovolit zapejkat školu takovym způsobem, aby z toho mohlo něco vzejít.

No, já prostě nechci jenom šukat.
Ale co taky s osmnáctkou jinýho?
Hlavně, že sem mentálně napřed, to mi ve všem očividně "velmi pomáhá".

Citově zabarvený.

A tak jsme si s Michelle vyjeli do Prahy.
Jen tak. Bude to zábava, říkali jsme si. No a taky byla, i když v absolutně odlišnym úhlu pohledu.
Respektive - nečekali jsme, že se až tak moc nasmějeme.

A přitom stačí tak málo - nezarezervovat si dopředu hotel! A pak strávíte dvě a půl hodiny chozením po Praze, pruzením v každym hotelu kterej potkáte a nejčastější odpovědí dne se stane ta strašidelná věta "Bohužel, máme dnes plno."

Nejhorší na tom ale nebyla ta panika ohledně toho, jestli budeme spát na posteli nebo na dlažebních kostkách v Řásnovce naproti Clarionu, paradoxně. Nejhorší bylo, že jsem měl mít rande. Že mě úplně poprvé někdo pozval na večeři místo "kafe u mě" nebo "víno u mě" nebo "kouknem spolu na film".
A že ten někdo se mi hodně moc líbí.

Po dvouhodinovym zoufalství přišla ta věta.
- Puč mi telefon.
- Komu jako chceš volat?
- Vítkovi.

Vítek, to je ten někdo. Píšeme si už docela dlouho a mně na tom záleželo, i když jsem nestačil zajít k holiči, měl sem na xichtě rozeseto spoustu věcí, který tam za normálních okolností rozeseto nemám (jebáky myslim, jebáky!) a k tomu všemu ta trapná, ano, přetrapná situace s našim homelesáctvím.

Stačily dva telefonáty a měli jsme kde spát. A o večeři s nim sem nepřišel, jen se lehce posunula. A i když sem byl nesvůj, seděl sem naproti zrcadlu, takže sem na sebe přirozeně musel furt čumět a byl sem spíš trapnej než příjemně společenskej, myslim, že to ušlo.

Doufám, že to ušlo.

- Ty všechno hrozně moc řešíš, seš úplně stejnej jako Kačena. Furt jenom samý sračky. 
Říkala mi Míša druhej den na hotelovym pokoji, když sem byl špatnej z toho, jakej sem udělal příšernej první dojem, jak mizerně sem v porovnání s nim vypadal a co jsem říkal. "Neřeš to" je ta Míši hra. A je velice úspěšná, aby jsme k sobě byli upřímní.

- Víš jak mě to sere? Já vim že je to hrozný, ale nemůžu si pomoct. Každej řešíme píčoviny, i ty. Já je mam ale jako bonus citově zabarvený. 

Nadzvuková deska.

Poslouchám divnou hudbu. Celej můj hudební vkus se vpodstatě vymyká veškerejm možnejm zaběhnutejm standardům. Je prostě divnej, výstižněji to stěží někdo popíše.

A tak se jednoho dne moje divnost dostala až na vrchol, dá se říct, a to díky umělci kterej si říká Flying Lotus. Jeho poslední deska, Cosmogramma, absolutně zbořila mojí představu o tom, čeho lze s melodií a rytmem dosáhnout. Recenzi si můžete přečíst na musicserveru zde.

To byl moment, kdy jsem ho začal mít rád, začal sem poslouchat i jeho předchozí album Los Angeles, které bylo sice dost odlišné od Cosmy, ale stále na geniální hudební úrovni. 
FlyLo, jak si zkráceně umělec říká, vydal v posledních dnech novinku, kterou nazval Until The Quiet Comes. 

Když sem si ho pustil, z ničeho sem nebyl překvapenej. Klasickej zvuk Flying Lotus - a přesně to jsem taky chtěl. Pohádkový smyčcový aranže, snad všudypřítomná harfa a kouzelné vokály.

Jenže - zhruba k prostředku alba jakoby došel dech. Dech možná ani ne, spíš inspirace. Beaty, které jsou po celém albu rozházené jakoby na truc  najednou nezní tak skvěle a pokusy o co největší experimenty přestávají vycházet. Začnete se nudit a přestanete vnímat. Což je u takhle složitý hudby docela zásadní problém.

Ale nevadí, deska se zase rozjíždí. Alespoň na pár tracků. Ke konci tu je stejnej problém, zpomalení z Mach 3 na padesátku v hodině. Tady ale nedošla inspirace - tady je zbytečně dlouhá stopáž tracků ten zásadní problém.
FlyLo je dost snadno rozpoznatelnej tim, že stopáž jeho tracků málokdy přesáhne tři minuty. Samozřejmě se našly vyjímky, ale řekněme, že propracovanější. Čtyř až pětiminutovky s vleklými a nudnými vokály Vás začnou nudit stejně tak jako prostředek alba.

Poslední dvě skladby naštěstí tak všechno zachrání, takže pořád máte pocit, že jste slyšeli nadzvukové album. Tahle cesta audiofilním Concordem trvá něco málo přes 45 minut a nechápejte mě špatně - album jsem takhle zdrbnul jenom kvůli tomu, že když někdo vydá tak skvělá alba předtím, koukáte se na jeho tvorbu už prostě jinak. Máte obrovská očekávání a pokud jich umělec dokáže splnit slabejch 65%, nejste u vytržení.

Ale 65%, to je pořád na 9 z 10. Alespoň v té "jednodušší hudbě".
Bohužel, tohle není hudba, tohle už je umění. A v porovnání s Los Angeles a zejména poslední epickou Cosmogrammou, je to sotva na 6.