20. 7. 2012

Věci.

První věc, kterou jsem dneska udělal - přečetl sem si elektronický USA Today. K mý smůle to nebyla pouze dneska ta první věc na pořadu dne. Bylo to i včera. I předevčírem. Trvá to už týden.

Druhá věc, kterou jsem dneska udělal - přihlásil sem se na WeatherChannel a zkontroloval sem počasí. Ne jenom u nás. Vlastně hlavně v Arizoně. K mý smůle to nebyla pouze dneska ta druhá věc na pořadu dne. Bylo to i včera. I předevčírem. Trvá to už týden.

A taky trvá čtyři dny, čtyři šíleně dlouhý dny čekání na odpověď od Davida. Poslal jsem mu dvě zprávy. Obě si přečetl, to vím - na odpověď ovšem čekam doteď. Je mi jasný, že každej normální člověk by mávl rukou a řekl, napíše určitě brzy. No, já nejsem normální. A tak každejch pět minut kontroluju, jestli náhodou neni online, abych mu mohl napsat, aby mi nemohl utýct. Po dvou zprávách bez odpovědi sem si řekl, že ho nebudu stíhat. Pak by totiž mohl utéctnavždycky.

Jsou to jenom 3 dny a měli by jsme se vidět. Pondělí. Což znamená, že teď by měl sedět v letadle do Londýna, kde stráví víkend. Pokud se mi neozve ani z Anglie, znamená to, že jsem píča. Normální, sadomasochistická, psychicky labilní píča. Ale to nevadí, já to zvládnu. Po 450 nejmíň, abych v tom neměl praxi, že?

Co nemusim až tak úplně zvládnout, je léto. Posraný letní prázdniny, během kterejch dřepim doma na prdeli u počítače, vstávam s pocitem dalšího zbytečnýho dne přede mnou a usínám s pocitem dalšího zbytečnýho, zkurvenýho nudnýho dne za mnou. To je život, že? Taky jsme si dneska s Lucinkou o tomhle všem postěžovali. A taky jsme si povídali o knížkách. O módě. O mužích. O budoucnosti. O všem.
Dnešní den - vyjímečně - nebyl až tak zkurvenej. A nudnej.

Takže ve zkratce, mám před sebou 3 dny. 3 dny nervů, co teda bude dál. A pokud všechno dobře dopadne, budu před sebou mít nervy jak to vlastně bude dál.
Teď přemejšlim, jestli bylo rozumný všechny ty lana přeřezávat. 


11. 7. 2012

Dopisy do Ameriky. (9176 kilometrů).

Ahoj Davide, 

"Jak se máš?" je nejspíš otázka, kterou by každej začal psát dopis. Tak s ní začínam taky. Nejspíš už seš venku z jetlagu (a nebo ne, pamatuju si, že si mi před několika týdny psal že jetlag nemáš - ale nepamatuju si jestli to bylo do a nebo ze států) a pracuješ. Jak to nakonec dopadlo s psama a tim idiotem...? Napiš mi to všechno.


Mezitím, co ti píšu, tři chlapi dělaj v mym pokoji opravdovej bordel. Vlastně, jediná věc která je stále stejná jsou zdi. Podlaha, vybavení, světla, dokonce barva ze zdí - všechno je pryč. V lepším případě je to zabalený do papírovejch krabic. Třeba jako wifi router, což znamená že jsem offline, samozřejmě. Jak dlouho tohle všechno ještě bude trvat, to zatím nevím.


Další den, další bouřka. Na iPodu mam nastavený počasí ve Phoenixu, no - neni tam zas takový vedro jako před pár tejdnama, docela mě to překvapilo. Ale 40 stupňů je přecejen 40 stupňů. Doufam, že si to pořádně užiješ, moc nevěřim tomu že by byl srpen v Česku nějak extrémně teplej. 
     
Před pár hodinama sem měl ohromnou bolest hlavy. Bylo to tak strašný, že sem si chtěl prostřelit hlavu.  Ranní migréna udělá tvůj den nepochybně lepší ... 


Co víc bych měl psát, jak se mam mizerně, protože nemam mojí postel, (všechno) moje oblečení, internet, málo času a že sem ráno vyblil všechno, co sem měl v žaludku? Radši ne. Jenom doufam, že to všechno bude zítra lepší. Potřebuju jít do města na drink nebo tak, cejtim se vážně zle. 


No, můj nejoblíbenější američane, budu se loučit. Přeju ti krásný ráno a užij si den alespoň o trošku víc než já (což by nemělo bejt úplně složitý). Napiš mi, prosím, brzy ... 

T.