29. 8. 2012

Normální děti.

"Děkuju žes přišel."
"V pořádku, rád chodim kouřit na dětský hřiště."

Bylo po čtvrtý odpoledne, což je nejspíš čas, kdy všechny matky, na jednu z nichž připadá zhruba osm dětí, vyrazí na dětské hřiště. Karol hlídala ségru, úplně sama. Nechtělo se mi jí tam nechat a koneckonců - co mi to udělá? Budu na čerstvym vzduchu.

Jenže dneska to bylo jiné. Ve změti dětí, kde jste za chvíli nevěděli kdo je kdo a čí je která bábovička Vám najednou dojde, jak normální máte oproti ostatním lidem doma dítě. Pravda - nebyl to můj sourozenec, ale vzhledem k tomu, že je jen o pár měsíců starší a její výchova je jen v drobnostech odlišná od "naší výchovy" mého rok a čtvrt starého bratra, necítil bych to jinak.

"Nenormální" děti se perou o hračky. Ne o vlastní, ale o hračky jiných dětí, které se zase perou o to, kdo se sklouzne první.
Jsou rozmazlené. Nechápou, že když se řekne "Pojď, jdeme domů.", znamená to přesně to, co bylo vyřčeno. Začnou brečet. Začnou dělat hysterické scény. Po všech začnou házet písek, cizí bábovičky, křídy a nejsou k zastavení.

Taky mě překvapilo, jak šíleně socializovaný dnešní děti jsou. Neustále za Vámi běhá cizí dítě, které se Vás ptá, které Vám oznamuje co si bere z Vaší kolekce hraček, ve kterých už toho po dalších a dalších návštěvách hřiští moc nezbývá. Přitom nevíte kdo to je, co po Vás chce a hlavně čí to je. Matky sedí a jakoby spaly. Nezlobím se na ně. Zažívat tohle i doma by mě nejspíš stálo život.

A pak tu byla Emča, (Karolíny ségra) která všechno maximálně pozorovala, občas si se mnou malovala na tabuli s křídama a párkrát se s Karol sklouzla. To byl přesně ten moment, kdy si uvědomíte jak šťastní jste za to, co máte doma. 

Věta "Pojď, půjdeme už domů ..." pro mě dnes dostala úplně nový rozměr.


19. 8. 2012

Nemám co poslouchat.

Vždycky, když se přistihnu tohle někomu říkat nebo psát, nafackoval bych si. Jak tohle může říct někdo, kdo má hudební knihovnu o obsahu 470 alb, 4788 skladeb, což dohromady dělá přes 20 a půl dne nonstop hudby?

Není to pravda. Vždycky máme všichni co poslouchat - problém je v tom, že jsme nenažraný. No a nebo prostě nemáme čas (náladu, nezajímá nás to) hledat něco opravdu dobrýho. A protože sem audiofil, pořád ještě z nostalgie upřednostňující vinyly před cédéčkama a iPod classic před iPodem touch, vnutim vám pár hudebních orgasmů, na kterejch buď momentálně, nebo dlouhodobě ujíždím. (Hrozný, hrozný spojení, "ujíždět na něčem"!)

Dusty Springfield - Dusty in Memphis


Neplašte, zas takovej úchyl do hudby nejsem. Dusty jsem objevil na soundtracku k Pulp Fiction. "Son of the Preacher Man" se stalo mojí dlouhodobou číslo 1. Marcello v Plzni a moje tanečky na zadním baru jsou očitými svědky.

Dusty je dobrá na pohodu. Jestli Vás nesere retro a - jasně - omšelost,  a máte rádi velkolepou hudební výpravu, který je na současnejch deskách vážně až trestuhodně málo, měli by ste si s Dusty aspoň na jedno rande, zkusmo, vyjít.


Jo, je to z roku 1969, já vim!

Frank Ocean - channel ORANGE

Na musicserveru v recenzi na tohle album napsali až nechutnou pravdu - Frank Ocean má všechny nitky v hudebním průmyslu na to, aby udělal hit. Hit by mu vydělal neskutečný prachy a mohl by se stáhnout a třeba už nic nevydat, co já vim. 

To ale Frank nechtěl a zaplaťpánbů za to. channel ORANGE je hodně divná deska. Míchá se tam tolik stylů, střídá se tam tolik nálad že vlastně ani nevíte, co posloucháte. Ale tak vás to baví, že nejde přestat. 

Pusťte si "Thinkin' bout You", fakt. 


Gus Gus - Arabian Horse

O Gus Gus sem podvědomě věděl už dýl. Naposledy mě tohle jméno trklo do očí, když měli vystupovat v Roxy. Mám dojem, že tehdy se ten koncert zrušil. 
Prodalo se málo lístků. 

A to je taková škoda! Měli by vyprodávat stadióny! 
Jsou z Islandu. Pokud víte, kde je Island, máte bod navíc. A pokud víte, kdo je Björk, máte další bod. Možná dva. Björk je dost divná, to je třeba uznat. Gus Gus jsou taky trošku divní, ale stoprocentně víc nakloněný k mainstreamu. 
Pusťte si "Over". A poslechněte si to. 


18. 8. 2012

Ex - ex.

"S mladým už zase nejsem, nějak se dostal na moje iboys a přečetl si to, jak jsem z tebe pořád hotovej. Tak až přijedu domů, udělám párty a opiju se."

Vzhledem k počtu vypitých skleniček alkoholu v jakékoliv formě, absence povinností a prázdninové disfunkci ohledně dnů v týdnu, si nedokážu přesně vzpomenout, kdy mi tahle zpráva přišla. Jestli to bylo včera, nebo dneska ráno.
Jedna věc je jistá - ta zpráva přišla od mého prvního přítele.

Nevím jestli je to mojí vrozenou sebestředností, nebo mám zkrátka talent předvídat, nicméně první část zprávy mě vůbec nezajímala. Z několika důvodů. Ten hlavní důvod se jmenuje "Už zase spolu nejsme." 
Přikládat hlubší význam vztahu, kterej je z drtivý většiny jeho trvání založenej na tom se rozcházet kvůli - dámy prominou - píčovinám, mě přešlo už v 15. Paradoxně během vztahu s oním prvním přítelem. Byl jsem skoro o polovinu mladší než on a cítil sem se dospěle, narozdíl od mejch kamarádek, který randily většinou s klukama stejně starýma, maximálně do pěti let staršíma a přesně tenhle scénář zažívaly několikrát do týdne.

Ať to tedy bylo jak chtělo, věděl sem, že se dřív nebo později situace vyřeší pro "dobro nás všech" - a to opětovným usmířením a hrou na idylický pár.

Fakt, že na onu párty sem nakonec nebyl pozvanej pro mě ale už překvapující byl. Co je na tom špatnýho, snažit se vytvořit přátelství s někým, s kým jste před třemi lety strávili rok? Kolik času je doopravdy třeba na totální rekonvalescenci po odchodu toho druhého?

Pochopil jsem, že nedostatek času na to, aby pro mě mohl přijet, byla jenom prachsprostá výmluva. Zkrátka sem neseděl do seznamu hostů. Možná ani ne tak jemu, jako spíš jeho příteli. No nic, pokus o navázání přátelství nezafungoval. Ale nemám mu to doopravdy za zlé. Dokázal bych se snad já přátelit s Robertem? Odpověď se nabízí sama od sebe.

A tak sem podruhé dostal kopačky od stejného muže. 

10. 8. 2012

Manuál.

"Typický chlapství. Prostě všechno zapomenou. To je ten hlavní problém, podle mě. Oni se s tebou rozejdou, protože si nic nepamatujou."

Napsala mi dneska hvězdička Kaču. Musel sem jí dát za pravdu. Všem dávám za pravdu ohledně neokoukanejch mouder, co se chlapů týče. Upřímně řečeno - nelžou. Na každym je něco pravdy. 
Tyhle poslední strávený dny s Davidem před tím, než odjede zase do států, nepatřily k těm nejpříjemnějším. Ale ono to bylo vlastně dobře - přesně tohle sem totiž potřeboval. Potřeboval sem si doopravdy promluvit o tom, co mezi náma je, bude a za určitých okolností nemůže fungovat. 

Celej ten rozhovor sem probrečel. Bylo to vážně zoufalý. Stejně jako předešlý dny, kdy sem byl v absolutní nevědomosti o tom, co se s náma bude dít. Svym způsobem to bylo vyvrcholení všeho. No, možná sem jenom podvědomě vyžadoval další dávku Vicodinu, kterej mi dal den předtim kvůli bolesti zubu. 

However - můžete jenom kejvat souhlasně hlavou, říkat "Yes, you're right ..." a celej ten teatrální večer zakončit alespoň perfektním sexem. Protože měl opravdu pravdu. 

Když bylo po všem, řekl sem si, že si zapamatuju všechno, co mi řekl. To ale nebylo jednoduchý, bylo toho dost. Napsal sem proto základní manuál a došel sem k závěru, že každej by měl od svýho muže nějakej mít. 
Přepíšu ho sem v originálním znění, jsem línej ho překládat. Anglicky nemluvící ať mi prominou a použijou Google Translate. V ten moment, kdy česky mluvíte asi jednu osminu dne mi to přišlo normální.

Keep in mind:
- He's not fucking cheating you.
- Lot of messages - lot of friends. Keeping him away from friends is ridiculous. And pointless.
- Lot of messages - lot of work to do. Keep his work in respect! It's the reason you can afford expensive dinners and that gorgeous view at Prague castle.
- If he's not answering - he probably sleeps. Or works. Or he's with friends. He's independent person with his own life, too.
- Be respectful.
- Don't be like a freaking stalker. It's kind of childish.
- You're fucking adult person. Act like this. Be patient. Don't do important decisions without proper thinking.