Dlouho jsem nic nenapsal. Ne, že by snad nebylo co psát, ale nechtěl jsem mojí blogovou aktivitu omezit pouze na pár slov o někom, kdo za chvíli zase nebude.
Jo, překvapivě, tohle se teď zase stalo. A pořád, pořád dokola se bavíme o jedné a té samé osobě. Vpodstatě je a vpodstatě není. Nedokážu se sám rozhodnout, jestli pro mě - jestli pro sebe - ještě stále existujeme, nebo se spíš už jenom tak vnímáme. Procházíme kolem sebe v prostorech sociálních sítí, máme jeden druhého na vědomí ale ve výsledku nevíme jestli má cenu se snažit, jestli má cenu se někdy ještě vidět, jestli se chceme sblížit a nebo jestli se chceme nadobro poslat do nejvzdálenějších koutů pohlavních orgánů.
Tedy, abych byl přesnější, on už se rozhodl.
Byl to všehovšudy velmi vtipný den plný trapných omylů a nedorozumění, nesplněných očekávání a náhod, které rvou koule a vešekerou zbývající hrdost kterou si v sobě zachováváte. Byla Pride. Moje první pride v životě, navíc s úplně cizím člověkem kterého jsem předtím nikdy neviděl, zkrátka jsme se domluvili a šli jsme.
Prakticky jediný intimní okamžik mezi námi dvěma spočíval v mém položení hlavy do jeho klína na Letný, protože mi fakt bylo vedro a bolela mě hlava a vlastně to poslední, co jsem chtěl, bylo zůstávat tam, stát frontu na vodu 20 minut a pak stejně jenom stát a trapně mlčet.
Přesně v ten jediný intimní okamžik prošel kolem Patrik. Dvacet tisíc lidí. Přes milion obyvatel. On prostě musel projít kolem a ukázat mi jakej zásadní rozdíl to je.
Naštěstí se to vysvětlilo. Což by se nedalo tvrdit o něm.
Bušení srdce.
Žádné argumenty.
Přehršel emocí.
Jedna zpráva aka "Miluju Tě."
Další zpráva aka "Neměli bychom."
Jakmile je v takové konverzaci s takovým člověkem věta "Neměli bychom ...", je vám nad slunce jasné, že by jste prostě neměli. Už jen to, že to dotyčný vysloví je příslib, že si to u něj nebudete komplikovat (protože vám přeci záleží jaké má o vás mínění) se kterým se prostě stotožníte. Stockholmský syndrom zamilovanosti. Oddanost.
"Neměli bychom spolu být v kontaktu." Ale vždyť já vlastně nevím. Jsme spolu ještě v kontaktu? Nebo jsme dospěli do té fáze kdy je praktické a účelné to všechno překlenout jednou pěknou větou, jedním tím příslibem mlčenlivosti a vzájemné tolerance suverenity.
Bylo mi zle, byl jsem rozčílený, a pak bylo prostě hotovo. Zase. Alespoň jsme se rozešli, i když jsme spolu ani nechodili.
Podívej se, bylo to hrozně super a já si to užil a doufal jsem že se z toho přece jenom něco může vyvinout? (Naivní, naivní, naivní) ale abys mi ráno lezl z televize a já viděl jak moc šťastnej parchant vlastně jseš, to neni moc fér, nemyslíš si?