Pololetí mě každoročně zabíjí. Nejenže mam už 11 let pocit že se hysterčí pro nic za nic a nějaký symbolický předělování roku je zbytečný, ale navíc se musim stresovat taky. Testy, pocity že sem stupidní a jako student stojim za hovno. To je ta správná degradace osobnosti.
Taky už mam dost těch lidí. Jsme dost vyprofilovaná čtyřka, všímam si. Myslim tim mě, Terku, Nelu a Lukáše. Ostatní (až na pár vyjímek, samozřejmě) mě vycucávaj. Svojí dětskostí, stupidníma o hovně názorama a tim jak ječej. (Jasně, když ječim já, je to v naprostym pořádku...)
Jiří mi udělal o víkendu radost. Víkendy = Plzeň. Plzeň = můj partner. Můj partner neví kdy se chodí domů. (Vytahuju to naposledy, přísahám!)
Po probdělý noci plný hrůzyplnejch rozmejšlení o úmrtí mýho chlapa sem při jeho příchodu ve čtvrt na osm ráno nevěděl, jestli ho seřvat anebo ho nechat bejt. Zvolil sem diplomatickou cestu. A byl klid. A protože na dně je vždycky trochu pravdy, ta radost na začátku odstavce nebyla až tak velká ironie.
Dneska byla zima jak kráva.
Apropos, máte rádi labutě...?
