Psychologický význam ručníku

"Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.

Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou "ztratil". Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.

Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: "Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník." (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer)."

Ano, je ručníkový den, už zase. Kdo neví, o co běží, tak ten ať si to přečte na Wikipedii.

Kde budete mít dnes svůj ručník? :) 

"Kdy tě zase uvidím...?"

Pozitivní přístup k životu a různým situacím v něm má i své stinné stránky. Pokud jdu na rande a připadá mi vážně skvělý, nikdy se neptám, jestli se uvidíme znovu. Nebo jestli zavolá, napíše. Přijde mi to jako určitá reflexe zoufalství. Ale lidi to asi tak dělaj a asi je to správnej přístup. Ten veselejší. Přístup ve kterém se očekává a toleruje jediné - kladná odpověď, jakkoliv formulovaná.

Když mám schůzku já a připadá mi jako absolutní ztráta času, která mě nikterak neobohatila a napadá mě miliarda lepších způsobů a lidí, se kterými bych strávil čas radši, můžu si bejt stoprocentně jistej, že ta otázka tu je a přijde opravdu záhy. Tak jako včera.

22 let, mladý workoholik, roztomilý blonďáček s krásnýma očima, kterej by možná i byl fajn, kdyby se po mě po sotva 10 minutách známosti nesápal a nelepil. Navíc mi připadal takovej zvláštně jednoduchej.

Chtěl to? Měl to mít.

V autě už sem to nedělal opravdu dlouho. Bylo fajn si to připomenout.

K lidem jsem přímej. Až na pár vyjímek a tohle byla bezesporu jedna z nich.

"Kdy tě uvidím?"

"Vlastně nevím, teď o víkendu jedu do Prahy."

"Aha ... za někym, jo?"

"Ne."

"Takže kdy?"

"Ozvu se ti, ano?"

"Můžu ti dát ještě pusu?"

Mohl. Jedna pusa navíc, co z toho. Bohužel to nepochopil. Každej to pochopí, každej na světě pochopí, že když někdo řekne "Nevím, kdy budu mít čas", znamená to - "Promiň, nemám zájem se s tebou dál scházet."

Před chvílí mi volal. Jestli prý už vím, kdy se uvidíme.

Samozřejmě že to vím. Neuvidíme se už nikdy.

Jistě, že jsem mu to neřekl. 

"Už to doopravdy přeháníš ..."

Přesně tuhle větu mi včera řekla maminka, když sem se upravoval na další rande. Na to slovo asi brzo začnu bejt alergickej, připadá mi až nevhodný a lživý dávat těm směšnejm akcím "sejít se, zjistit že to je na hovno, rozejít se" až takhle vysoký pojmenování. Říkejme jim schůzky.

Musím se přiznat, že když sem na našem maloměstskym náměstíčku za tenhle víkend lezl už do třetího auta odlišné značky a výrazně vyšší cenové kategorie, připadal sem si jako kurva. Bez skrupulí. Je ale člověk doopravdy kurva až když žije vyloženě nezávislej sexuální život, nebo i tehdy, pokud střídá chlapy jako ponožky a nic intimního se mezi nimi nestane?

Možná ta kurva přeci jenom jsem.

Na mojí obranu musim říct, že moje poslední schůzka nebyla tak úplně s někym cizím. Známe se už poměrně dost dlouho. Je to jeden z těch mužů, který Vám zbyde. Ale není to žádný "zbytek" na přítěž. Je to spíš zbytek, ze kterého máte radost, protože si naivně můžete říkat "Mělo to tak být od začátku, to je zkrátka osud!" a i přesto, že poslední věta vůbec není pravda, příjemně se to v té hlavě poslouchá.

A ano, stýskalo se mi po něm. Sice mi to včera tvrdil taky, ale moc sem mu to nevěřil. Ať mi lhal nebo ne, byl jsem spokojený a rád.

A tak to má přeci bejt u každýho z nás. 

Písničky, u kterých by jsme se milovali.

Titulek jak z dámského časopisu. Uznávám.

Sex pro mě znamená dvě věci - on a ticho. To jsou dvě základní pravidla, bez kterejch "to" nemůže bejt "to", alespoň u mě. Vypínam rádio, vypínam televizi, vypínam hlavu.

Když se "to" ale vezme kolem a kolem, hudba nemusí bejt vždycky na přítěž. Nesmíme zapomenout na milovačky, jak by řekla Nela a pokud je atmosféra řekněme "nedostatečná", případně si k tomu chcete dopřát trošku Hollywood a Ameriku, je fajn vědět, po jakejch osvědčenej flácích sáhnout.

Já vybral těhle pár.

Bruce Springsteen - Streets of Philadelphia

M83 - You, Appearing

Lipo - Jsou chvíle (feat. Paulie & Kiriss)

Lucie - Srdce

Radiohead - Pyramid Song

Coldplay - Trouble

Tata Bojs - Filmařská

Magnet & Gemma Heyes - Lay Lady Lay

Určitě bych jich našel víc, ale ať přemejšlim jak přemejšlim, tohle je teď asi můj momentální "Making Love Top 8". Doteď vzpomínam na Asterovou na Frekvenci 1 a její Sexy život. Když mi bylo 13 nebo 14, měla téma "U jaký hudby jste se poprvé milovali, nebo by jste se milovat chtěli".  Docela jsem se tehdy divil.

     Vzhledem k tomu, že mě ještě nikdo neomiloval, nanejvejš tak každej omrdal, nemůžu bohužel říct, jestli by nakonec tyhle písničky fungovaly. Co ale z vlastní zkušenosti platí je, že ty nejerotičtější pecky, ze kterejch sex přímo stříká prostě nefungujou. Ani k tý bohapustý jebačce.

Ale to nevadí - stačí jenom vyměnit playlist.

Sólo pro mě.

Kuba je asi moje opravdická nefalšovaná achilovka. Nakonec na něj vždycky dojde a došlo i tentokrát.

Problém tkví v tom, že vim jakej je. Že nemá čas a i kdyby ho měl, stejně by ho nechtěl trávit se mnou. Rozhodně ne tolik, kolik bych vyžadoval a chtěl. Ale se mnou to neni složitý. Může mi naslibovat hory doly a já za nim poběžim třeba světa lán.

Po víkendu v Liberci, kdy všechno vypadalo tak krásně normálně a "skutečně", sem zase začal věřit na zázraky. Jo, on se změnil. Bude mě brát na golf a budeme jezdit na romantický dovolený.

Po pondělku ale přichází klasika. Ignorace mejch smsek, očividná amnézie z jeho strany. Samozřejmě hraná.

Tak sem se na něj vysral. Už asi po třetí. S tím, že abych nevypadal jako trapná hysterka, jsem použil klišé typu "Vůbec se na tebe nezlobim a budu čekat. Alespoň chvilku."

Asi jsem ale nelhal. Nezlobil jsem se, byl jsem zklamaný. Ale ne jím. Mnou. Jak se vlastně můžu považovat za stabilního a silného člověka, když nedokážu rozpoznat to špatné, klidně i po milionté.

Včera v noci mi přišla mmska, pochopitelně od něj - koneckonců to je celá pointa vzniku tohohle článku. Naše společná fotka z Liberce.

Ale jak sem se tak na ní koukal, už sem nechtěl aby byla společná. Viděl jsem jenom sebe, i když on tam byl a koukal do foťáku.

Tak jsem mu na to odepsal - "Hm, hezký."

Nuit de Rêve

Recenze sem vždycky míval rád. Míval. Teď, když se snažim o to nějakou napsat, každá věta v ní mi připadá jako neskutečné klišé.
Já nebudu psát recenzi, nene. Koneckonců, každý by si měl udělat svůj vlastní názor, ať se jedná o film, parfém, hudbu a nebo pitomej mobil.

Takže robátka, poslechněte si album Nuit de Rêve od fracouzského dua Scratch Massive, pokud máte rádi úchyláckej pop se silnejma prvkama osmdesátek uvnitř toho všeho.
Baleno francouzským stylem, šarmem a elegancí.

Burn me like I'm (b)witch

Co víc ještě napsat k 30. dubnu. Češi se zblázní, půlka Prahy je napasovaná na Ladronce a drtivá většina republiky chlastá, seč může. No myslíte si že u nás to bylo jiný? Ovšem že ne.
Jenom lidí je tu na vesnici na "tradiční stavění májky" (ano, stále máme nejhezčí májku v republice, troufam si tvrdit!) a následovnou monster chlastačku na stráni čím dál míň. Nevim, možná už je to tim, že nejsme děti, chlastáme kdy chceme - každopádně to kouzlo už je pryč.
Vysvětlete mi, proč po čtvrt flašce čistý vodky, flašce Cinzana a flašce melounový Amundsenky nejsem opilej? To je přece trestuhodný!

Nevadí, pálení čarodejnic má i své "světlé" stránky. Máme tu 1. květen, komunisti na Výstavišti vesele zvolávají "Čest práci!", za což sklidí aplaus od tisícovky důchodců a nezaměstnanejch sociálů, tisíce párů na Petříně a svátek práce. Mě nikdo po rozkvetlou třešní nepolíbí, tedy budu suchej jako každej rok. Teda kromě toho loňskýho. Dneska je to rok co sme si s Patrikem na Parukářce nad Žižkovem vyznali lásku.

Takže všechno je vlastně v pořádku. A nic víc, nic míň tenhle článek ani demonstrovat neměl.