Přesně tuhle větu mi včera řekla maminka, když sem se
upravoval na další rande. Na to slovo asi brzo začnu bejt alergickej, připadá
mi až nevhodný a lživý dávat těm směšnejm akcím "sejít se, zjistit že to je na hovno, rozejít se" až takhle vysoký pojmenování.
Říkejme jim schůzky.
Musím se přiznat, že když sem na našem maloměstskym
náměstíčku za tenhle víkend lezl už do třetího auta odlišné značky a výrazně
vyšší cenové kategorie, připadal sem si jako kurva. Bez skrupulí. Je ale člověk
doopravdy kurva až když žije vyloženě nezávislej sexuální život, nebo i tehdy,
pokud střídá chlapy jako ponožky a nic intimního se mezi nimi nestane?
Možná ta kurva přeci jenom jsem.
Na mojí obranu musim říct, že moje poslední schůzka nebyla
tak úplně s někym cizím. Známe se už poměrně dost dlouho. Je to jeden z těch
mužů, který Vám zbyde. Ale není to žádný "zbytek" na přítěž. Je to
spíš zbytek, ze kterého máte radost, protože si naivně můžete říkat "Mělo
to tak být od začátku, to je zkrátka osud!" a i přesto, že poslední věta
vůbec není pravda, příjemně se to v té hlavě poslouchá.
A ano, stýskalo se mi po něm. Sice mi to včera tvrdil taky,
ale moc sem mu to nevěřil. Ať mi lhal nebo ne, byl jsem spokojený a rád.
A tak to má přeci bejt u každýho z nás.