Pozitivní přístup k životu a různým situacím v něm má i své
stinné stránky. Pokud jdu na rande a připadá mi vážně skvělý, nikdy se neptám,
jestli se uvidíme znovu. Nebo jestli zavolá, napíše. Přijde mi to jako určitá
reflexe zoufalství. Ale lidi to asi tak dělaj a asi je to správnej přístup. Ten
veselejší. Přístup ve kterém se očekává a toleruje jediné - kladná odpověď,
jakkoliv formulovaná.
Když mám schůzku já a připadá mi jako absolutní ztráta času,
která mě nikterak neobohatila a napadá mě miliarda lepších způsobů a lidí, se
kterými bych strávil čas radši, můžu si bejt stoprocentně jistej, že ta otázka
tu je a přijde opravdu záhy. Tak jako včera.
22 let, mladý workoholik, roztomilý blonďáček s krásnýma očima,
kterej by možná i byl fajn, kdyby se po mě po sotva 10 minutách známosti
nesápal a nelepil. Navíc mi připadal takovej zvláštně jednoduchej.
Chtěl to? Měl to mít.
V autě už sem to nedělal opravdu dlouho. Bylo fajn si to
připomenout.
K lidem jsem přímej. Až na pár vyjímek a tohle byla
bezesporu jedna z nich.
"Kdy tě uvidím?"
"Vlastně nevím, teď o víkendu jedu do Prahy."
"Aha ... za někym, jo?"
"Ne."
"Takže kdy?"
"Ozvu se ti, ano?"
"Můžu ti dát ještě pusu?"
Mohl. Jedna pusa navíc, co z toho. Bohužel to nepochopil.
Každej to pochopí, každej na světě pochopí, že když někdo řekne "Nevím,
kdy budu mít čas", znamená to - "Promiň, nemám zájem se s tebou dál
scházet."
Před chvílí mi volal. Jestli prý už vím, kdy se uvidíme.
Samozřejmě že to vím. Neuvidíme se už nikdy.
Jistě, že jsem mu to neřekl.