Kuba je asi moje opravdická nefalšovaná achilovka. Nakonec
na něj vždycky dojde a došlo i
tentokrát.
Problém tkví v tom, že vim jakej je. Že nemá čas a i kdyby
ho měl, stejně by ho nechtěl trávit se mnou. Rozhodně ne tolik, kolik bych
vyžadoval a chtěl. Ale se mnou to neni složitý. Může mi naslibovat hory doly a
já za nim poběžim třeba světa lán.
Po víkendu v Liberci, kdy všechno vypadalo tak krásně
normálně a "skutečně", sem zase začal věřit na zázraky. Jo, on se
změnil. Bude mě brát na golf a budeme jezdit na romantický dovolený.
Po pondělku ale přichází klasika. Ignorace mejch smsek,
očividná amnézie z jeho strany. Samozřejmě hraná.
Tak sem se na něj vysral. Už asi po třetí. S tím, že abych
nevypadal jako trapná hysterka, jsem použil klišé typu "Vůbec se na tebe
nezlobim a budu čekat. Alespoň chvilku."
Asi jsem ale nelhal. Nezlobil jsem se, byl jsem zklamaný.
Ale ne jím. Mnou. Jak se vlastně můžu považovat za stabilního a silného
člověka, když nedokážu rozpoznat to špatné, klidně i po milionté.
Včera v noci mi přišla mmska, pochopitelně od něj -
koneckonců to je celá pointa vzniku tohohle článku. Naše společná fotka z
Liberce.
Ale jak sem se tak na ní koukal, už sem nechtěl aby byla
společná. Viděl jsem jenom sebe, i když on tam byl a koukal do foťáku.
Tak jsem mu na to odepsal - "Hm, hezký."