A tak nám začal podzim.
Včerejší poslední slunečnej den, kdy bylo vedro k padnutí, sem strávil s Karol, Míšou, mojí mamkou a jejich mamkou před našim domem. Stalo se to vlastně zvykem, tyhlety "rodinný seance". A teď je zhruba na půl roku po všem.
Dlouho jsem nic nenapsal. Dlouho sem nic nenapsal o tom, jak se vyvíjí vztah s Davidem. Teprve tyhle dny mi ale docházelo, proč vlastně.
Během těch týdnů, kdy je ve státech a naše konverzace je založená pouze na tom, jestli mu napíšu já sem pochopil, že tohle nikam nepovede. Je to logický a samozřejmě sem to měl vědět. Mělo mi to dojít už ten den, co jsme spolu měli tu psychicky vypjatou debatu ohledně nás dvou.
On se nezamiluje tak rychle. On potřebuje čas. On je věčně v hajzlu. A já, já zase budu čekat. Je směšný co jsou lidi schopný překousnout jenom proto, aby s někym měli mermomocí vztah. Aby měli vztah, kterej vlastně vztahem vůbec není.
Jsem zdárnej exemplář snadno ovlivnitelnýho člověka, alespoň co se lásky týče. Zamiluju se až nebezpečně snadno. Stačí se mi zakoukat, jedna společná noc bok po boku, pár pěknejch chvil, který samozřejmě přicházej, když něco začíná.
Ale mezi náma dvěma nic začít nemůže. Potřebuje čas?
Kolik vlastně máme času? Kolik společnejch víkendů máme jenom do konce tohohle roku před sebou? Čtyři, pět, nanejvýš.
Mám jednu nespornou výhodu. Dokážu se rychle zamilovat, na druhou stranu dokážu i - s jistou dávkou nadsázky - "rychle" dostat dotyčnýho z hlavy. A hlavně bez všeobecně očekávanýho cirkusu kolem, kterej ke každýmu rozchodu patří. Rozloučím se s ním předčasně, v mý hlavě. Vyvrcholilo to na první letošní hodině angličtiny, kdy mě rozbrečel poslechovej test. Rodilýho mluvčího sem v tý době prostě neustál a šlo to.
A to byl moment rozchodu. Ne našeho, ale jenom mýho, soukromýho. Dokonce se už s chlapama ani společně nerozejdeme, uděláme to v tichosti, každej zvlášť.
Uznávám, můžu bejt naivní, můžu na to koukat s přehnaným optimismem. Třeba, až vážně přijede, mi napíše. Ale paradoxně, v tenhle moment, je zpráva od něj to poslední, co si přeju. Kdyby totiž doopravdy napsal s nabídkou, že můžu přijet, bez váhání bych to udělal.
A já do těch hoven znova spadnout nechci.