Láska se měřit nedá. Láska prostě je. Je stručná, výmluvná a všeříkající, ať trvá roky nebo třeba vůbec není opětovaná. V životě se každý dřív nebo později setká s otázkou, jak moc stupidní musel být, že s určitým expartnerem strávil tolik času, sdílel tolik emocí nebo se hádal kvůli nepodstatnejm píčovinám a nakonec vlastně dojde k závěru, že to nebyla doopravdická láska. Že to bylo dětský poblouznění, který je dávno pryč a logicky nemohlo překonat časovej úsek delší, než to trvalo.
Jakkoliv je láska infantilní, jakkoliv to bylo krátké nebo jakkoliv zbytečně emočně vyhrocené - je to přece pořád stejné. Stejně to začíná a stejně to končí. Za žádného mého ex se nestydím. Stydím se maximálně za sebe, protože občas ve mě zůstane ten provinilý pocit, že to skončilo kvůli mě.
Každý můj předchozí vztah začal kvůli všem těm špatným důvodům. Byl v tom sex, vzhled toho druhého (protože zákonitě si v ten moment myslíte, že na nikoho hezčího už nikdy nenarazíte), byly v tom prachy (nebudu lhát) a všechno se to samozřejmě nakomolilo na sebe tak rychle, že než jste se ze všeho stačili vzpamatovat, už jste stáli na peróně se zabalenýma kuframa a vyhlíželi vlak domů. Pochopitelně - zpožděnej.
Ideální vztah ale nevisí na těhle pilířích. Není v tom platinová karta, není v tom výše dýšek, které dotyčný nechá za útratu v restauraci. Tohle jsou naivní, materialistcké důvody. A i přesto, že se o sobě nestydím říct že jsem materiálně založený a majetnický člověk, jsem k tomu všemu navíc i romantik, což je kombinace asi jako Lipánek s kyselou okurkou, ale zkrátka, každej jsme určitym způsobem retardovanej.
A já už vím. Nikdo nepotřebujeme muže, který nás vydržuje komplimenty, kecy o společné budoucnosti nebo prostě šikovnym pérem. Potřebujeme ty, kteří nás nutí přemýšlet. O sobě. O světě kolem. O tom jak se chováme ke druhým a tedy i k němu. Nutí nás přemýšlet o vaší budoucnosti, někam vás tlačí, nenechá vás užírat se ale nutí vás hledat sebe samotného a posouvá vás každičkým dnem dál, aniž by jste si to uvědomovali. Aniž by jste byli spolu, bok po boku. Když jste nasraní, rozesměje Vás - nebo se o to minimálně pokusí. Když se to nepovede, pošle vás do prdele, aby jste vy sami pochopili že na světě nejste sami, ale že jste v tom jednom, privátním světě minimálně dva, takže každá emoce postihne všechno, co jste spolu zatím stačili vytvořit. Pak přilezete a usmíříte se, protože tak je to správně.
Snažil jsem se to pojmout co nejméně přeslazeně. Co nejvíce racionálně a reálně, tak, jak to teď cítím. Pokud se nepovedlo, odpusťte.
Ale když konečně najdete někoho, kdo ve vás vyvolá tu trpělivost, tu snahu něco dokázat a dokázat to pro oba zároveň, je to úplně nový pocit.
Jak nemam bejt zamilovanej, když na tobě miluju úplně všechno?