1. června mi odletěla Karol do Řecka, na tři
měsíce. Pro jistotu si sebou vzala i svojí starší ségru Míšu, abych tu zůstal
sám definitivně.
S úspěchem to od prvního všem předhazuju, jak sem
osamělej, nikoho tu nemám, na rodinu klasicky v tomhle ohledu zapomínám a navíc
- je pro mě snad takovej problém zvednout prdel a jet za mejma kamarádama do
Chodova? Ne, není. Jsem ve svý podstatě jenom zasraně línej. Jako vždy.
Ale tahle "osamělá bezmoc" je mi zatim stejně
docela pohodlná.
Včera mi psal Ivo z Plzně. Viděli sme se dohromady
třikrát, z toho jednou to bylo setkání intimnější. S jeho partnerem, Oliverem
(o kterym tu už byla řeč) se známe obdobně, ale možná trochu víc do hloubky, if
you know what I mean.
Jak mi
tak psal, rozluštil sem tu záhadu šestiletého nonstop štěstí, které obsahuje
prakticky všechno, od kanad, přes poppers až po určitou nevěru, která ale nevěrou vůbec není, protože je oboustraně tolerována. Jsou oba naprosto,
naprosto stejní. Což mě ale zaskočilo. Přemejšlel sem, jak moc by mi vadilo kdyby
můj protějšek byl jako já. A došel sem k závěru, že bych to asi nepřežil. Na
druhou stranu, nikdo z mejch ex nikdy nebyl jako já a jak to dopadlo - půlroční
tragikomedie plná nedorozumění a trapnejch momentů.
Naštěstí nemusíme žít život neustále k někomu
připoutaní a prostor na špásy tu je. To samý ví i ti dva, proto jim to tak
klape.
Vim to ale i já.
Možná to je ten důvod, proč mi ve čtvrt na pět
přijede (další) princ na bílym koni.
Místo koně sice bude mít bavoráka, ale mě to
nevadí.
Já to přežiju.