Když jste s někým bohatým, automaticky spadáte do
jedný škatule - šlapka. Když jste s nim dlouho, spadáte zase do jiné -
zlatokopka. A někdy taky socka.
Pak se s timhle vašim životním údělem srovnáte a je
to. Možná se Vám i líbí, že o Vás někdo mluví, v jakymkoliv světle.
Jsou ale lidi, od kterých to bolí. Je jich pár,
jsou a klidně Vám to na plnou hubu, bez okolků, vpálí do xichtu.
Stejně tak jsou lidi, kteří by Vám to nikdy
neřekli. A pokud ano, tak v ironickém duchu. Aby Vás podpořili.
Tihle lidé, druhá varianta, jsou přátelé. A lidé
spadající do první varianty jsou většinou ti, po kterých toužíme, ale z
nejrůznějších důvodů je nemůžeme mít. Rozhodně ne tak lehce.
Jeden takovej z první kategorie je teď objektem
mýho zájmu. Je z Brna, dělá ve Švédsku, chce se se mnou sejít. A možná si o mě
myslí, že sem šlapka. Jo, už sem ho ukázal matce.
Když mě přestalo bavit vyvracet mu jeho kecy o tom,
že sem se nechával vydržovat, uvědomil sem si, že mi trošku chybí Jirka. Naše večerní
výlety do McDonald's na Rondel, společná krabička cigaret, jeho vtipný narážky
na lidi z vesnice a jeho odporný vlastenectví, co se Plzně týče. Na 25 vodek s Vineou každou sobotu v Marcellu, to jak každýho zná a všechno ví nejlíp.
Na něj já asi nikdy nezapomenu, protože to byl
jednoduše řečeno intenzivní člověk. Vším. Tím jak se bavil, tím jak
komunikoval, tím jak žil. Zkrátka intenzivní. A nějakou chvilku byl takovej i
náš vztah.
Já vím, zní to sentimentálně. Nestává se moc často
abych se ohlížel zpátky po ex partnerech, který se ex partnerama stali protože
mě podváděli.
Jenom se mi prostě občas po tom jeho zkurvenym obličeji posteskne.