"Děkuju žes přišel."
"V pořádku, rád chodim kouřit na dětský hřiště."
Bylo po čtvrtý odpoledne, což je nejspíš čas, kdy všechny matky, na jednu z nichž připadá zhruba osm dětí, vyrazí na dětské hřiště. Karol hlídala ségru, úplně sama. Nechtělo se mi jí tam nechat a koneckonců - co mi to udělá? Budu na čerstvym vzduchu.
Jenže dneska to bylo jiné. Ve změti dětí, kde jste za chvíli nevěděli kdo je kdo a čí je která bábovička Vám najednou dojde, jak normální máte oproti ostatním lidem doma dítě. Pravda - nebyl to můj sourozenec, ale vzhledem k tomu, že je jen o pár měsíců starší a její výchova je jen v drobnostech odlišná od "naší výchovy" mého rok a čtvrt starého bratra, necítil bych to jinak.
"Nenormální" děti se perou o hračky. Ne o vlastní, ale o hračky jiných dětí, které se zase perou o to, kdo se sklouzne první.
Jsou rozmazlené. Nechápou, že když se řekne "Pojď, jdeme domů.", znamená to přesně to, co bylo vyřčeno. Začnou brečet. Začnou dělat hysterické scény. Po všech začnou házet písek, cizí bábovičky, křídy a nejsou k zastavení.
Taky mě překvapilo, jak šíleně socializovaný dnešní děti jsou. Neustále za Vámi běhá cizí dítě, které se Vás ptá, které Vám oznamuje co si bere z Vaší kolekce hraček, ve kterých už toho po dalších a dalších návštěvách hřiští moc nezbývá. Přitom nevíte kdo to je, co po Vás chce a hlavně čí to je. Matky sedí a jakoby spaly. Nezlobím se na ně. Zažívat tohle i doma by mě nejspíš stálo život.
A pak tu byla Emča, (Karolíny ségra) která všechno maximálně pozorovala, občas si se mnou malovala na tabuli s křídama a párkrát se s Karol sklouzla. To byl přesně ten moment, kdy si uvědomíte jak šťastní jste za to, co máte doma.
Věta "Pojď, půjdeme už domů ..." pro mě dnes dostala úplně nový rozměr.