A tak se jednoho dne moje divnost dostala až na vrchol, dá se říct, a to díky umělci kterej si říká Flying Lotus. Jeho poslední deska, Cosmogramma, absolutně zbořila mojí představu o tom, čeho lze s melodií a rytmem dosáhnout. Recenzi si můžete přečíst na musicserveru zde.
To byl moment, kdy jsem ho začal mít rád, začal sem poslouchat i jeho předchozí album Los Angeles, které bylo sice dost odlišné od Cosmy, ale stále na geniální hudební úrovni.
FlyLo, jak si zkráceně umělec říká, vydal v posledních dnech novinku, kterou nazval Until The Quiet Comes.
Jenže - zhruba k prostředku alba jakoby došel dech. Dech možná ani ne, spíš inspirace. Beaty, které jsou po celém albu rozházené jakoby na truc najednou nezní tak skvěle a pokusy o co největší experimenty přestávají vycházet. Začnete se nudit a přestanete vnímat. Což je u takhle složitý hudby docela zásadní problém.
Ale nevadí, deska se zase rozjíždí. Alespoň na pár tracků. Ke konci tu je stejnej problém, zpomalení z Mach 3 na padesátku v hodině. Tady ale nedošla inspirace - tady je zbytečně dlouhá stopáž tracků ten zásadní problém.
FlyLo je dost snadno rozpoznatelnej tim, že stopáž jeho tracků málokdy přesáhne tři minuty. Samozřejmě se našly vyjímky, ale řekněme, že propracovanější. Čtyř až pětiminutovky s vleklými a nudnými vokály Vás začnou nudit stejně tak jako prostředek alba.
Poslední dvě skladby naštěstí tak všechno zachrání, takže pořád máte pocit, že jste slyšeli nadzvukové album. Tahle cesta audiofilním Concordem trvá něco málo přes 45 minut a nechápejte mě špatně - album jsem takhle zdrbnul jenom kvůli tomu, že když někdo vydá tak skvělá alba předtím, koukáte se na jeho tvorbu už prostě jinak. Máte obrovská očekávání a pokud jich umělec dokáže splnit slabejch 65%, nejste u vytržení.
Ale 65%, to je pořád na 9 z 10. Alespoň v té "jednodušší hudbě".
Bohužel, tohle není hudba, tohle už je umění. A v porovnání s Los Angeles a zejména poslední epickou Cosmogrammou, je to sotva na 6.