A tak jsme si s Michelle vyjeli do Prahy.
Jen tak. Bude to zábava, říkali jsme si. No a taky byla, i když v absolutně odlišnym úhlu pohledu.
Respektive - nečekali jsme, že se až tak moc nasmějeme.
A přitom stačí tak málo - nezarezervovat si dopředu hotel! A pak strávíte dvě a půl hodiny chozením po Praze, pruzením v každym hotelu kterej potkáte a nejčastější odpovědí dne se stane ta strašidelná věta "Bohužel, máme dnes plno."
Nejhorší na tom ale nebyla ta panika ohledně toho, jestli budeme spát na posteli nebo na dlažebních kostkách v Řásnovce naproti Clarionu, paradoxně. Nejhorší bylo, že jsem měl mít rande. Že mě úplně poprvé někdo pozval na večeři místo "kafe u mě" nebo "víno u mě" nebo "kouknem spolu na film".
A že ten někdo se mi hodně moc líbí.
Po dvouhodinovym zoufalství přišla ta věta.
- Puč mi telefon.
- Komu jako chceš volat?
- Vítkovi.
Vítek, to je ten někdo. Píšeme si už docela dlouho a mně na tom záleželo, i když jsem nestačil zajít k holiči, měl sem na xichtě rozeseto spoustu věcí, který tam za normálních okolností rozeseto nemám (jebáky myslim, jebáky!) a k tomu všemu ta trapná, ano, přetrapná situace s našim homelesáctvím.
Stačily dva telefonáty a měli jsme kde spát. A o večeři s nim sem nepřišel, jen se lehce posunula. A i když sem byl nesvůj, seděl sem naproti zrcadlu, takže sem na sebe přirozeně musel furt čumět a byl sem spíš trapnej než příjemně společenskej, myslim, že to ušlo.
Doufám, že to ušlo.
- Ty všechno hrozně moc řešíš, seš úplně stejnej jako Kačena. Furt jenom samý sračky.
Říkala mi Míša druhej den na hotelovym pokoji, když sem byl špatnej z toho, jakej sem udělal příšernej první dojem, jak mizerně sem v porovnání s nim vypadal a co jsem říkal. "Neřeš to" je ta Míši hra. A je velice úspěšná, aby jsme k sobě byli upřímní.
- Víš jak mě to sere? Já vim že je to hrozný, ale nemůžu si pomoct. Každej řešíme píčoviny, i ty. Já je mam ale jako bonus citově zabarvený.