A už vůbec ne s přespolní.
Je mi teprve 18. Nesežral sem všechnu moudrost světa a rozhodně nechci aby takhle ten článek vypadal. Ale mam pocit (a třeba je to fakt jenom pocit a moc si to dramatizuju) že celej život na něco čekam. Čekam na autobusy, čekam na to až zazvoní na hodinu, čekam na to až hodina skončí a čekam taky na to, až mi pojede bus domů.
A pak taky čekam, až napíše. Čekam, jestli mu vůbec budu stát za to vzít do ruky vypíčenej mobil a napsat nějakou sračku. Čekam až si konečně někdo uvědomí, že nejsem jenom moc hezky udělaná nafukovací pana, ale že taky přemejšlim, nejsem idiot a jsem dospělej.
Čekam na happy end.
No jo, jenže co s osmnáctkou. S tou si moc srandy neužijete. Od pondělí do pátku ve škole a pak co? Víkendovej vztah je pasé. Buď to nejde nebo to nevydrží moc dlouho. Věřte mi, znam to.
Ale tak co.
Jsem tak strašně moc zklamanej, že mi nikdy nic nevyjde. Že si vybíram ty špatný osoby. Chce se mi brečet nervama, jak sem z dnešního zkurvenýho dne unavenej a do toho ještě tohle. Za normálních okolností bych to nechal bejt, ale mě už to tentokrát nešlo. Asi nějakej skrat, konečně sem nelhal sám sobě a věta "Ono se to nějak udělá" šla do píči.
- Tak to je ale špatný.
Moje odpověď na zprávu "Já v Praze o víkendech moc nejsem :-)" nemohla bejt výstižnější. Oboustraně. Jak pro mě, tak pro něj. Protože je to špatný. Protože já maturuju a nemůžu si dovolit zapejkat školu takovym způsobem, aby z toho mohlo něco vzejít.
No, já prostě nechci jenom šukat.
Ale co taky s osmnáctkou jinýho?
Hlavně, že sem mentálně napřed, to mi ve všem očividně "velmi pomáhá".