Občas mě mrzí, kolik lidí tenhle blog zná a kolik současně zná i mě. Žádná anonymita. Můžu si za to sám - místo toho abych říkal věci úplně a tak jak jsou jenom pár lidem, říkam je všem, a ještě někomu navíc. Z toho důvodu nemůžu napsat koho miluju. Za prvý bych se tím ztrapnil před dotyčným, za druhý by se s tím stejně moc nenadělalo. Tahle zamilovanost je ale stejně taková jiná. Došla mi až před pár dny, i když by logicky měla trvat delší dobu. Její přítomnost sem si uvědomil až nedávno. Další důkaz toho, že láska je absolutně iracionální záležitost.
Stejné je to i s otázkou koho bych milovat měl. Možná že bych si měl přece jenom napsat cedulku "Ahoj, nehledam nikoho hodnýho kdo by se ke mě hodil, ale ponejlépe workoholika kterej mě chce jenom omrdat a pak jít za mladším." I když - podle wikipedie je i mrdání láska. Takže by se hodilo to změnit na oláskovat, aby to bylo hezky prvomájový a roztomilý.
Ale mám ze sebe určitym způsobem radost. Ten nedostatek lásky - ať už poskytovaný nebo příjmaný ve mě postavil takovou malou zeď - dá se kdykoliv přelízt, ale zatim čekam na ten správnej okamžik. Na to, až to bude mít nějakej - byť sebemenší - smysl.
Abych to vysvětlil v praxi, tohle je úryvek z poslední konverzace kterou sem měl s Kač.
"musim uznat ze co se muzu tyce, ja osobne uvazuji uz pouze v otazkach meho vlastniho uspokojeni - pokud je nepotrebuji k sexu, pak je nepotrebuji vubec"
Ámen.
A to zejtra maturuju z angličtiny.
