Já vím co chci. Vždycky sem si přesně nalajnoval, co chci a co musím získat. Bohužel pro mě to vždycky bylo tak přesný uvědomění vlastních potřeb dotažený do nejmenších detailů, že se z toho stala utopie, absolutně nesplnitelná, a já odcházel s prázdnou a ještě uřvanej jak malá holka.
R. je policista z Mostu. Vždycky sem záviděl mojí kamarádce Lucce, že chodí s policajtem, ta přitažlivost uniformy je asi čistě ženská záležitost. No jo, jenže Lucka nemá policajta magora.
Abych to vysvětlil, ani R. neni magor v pravym slovasmyslu. V uniformě je to takovej ten typickej dobytek, kterej občas ztříská nějakýho přidrzlýho hajzla, ok, beru, s tím se počítá. V civilu je to ale učiněná tragédie. Respektive - ne 24 hodin denně. Ale průměrně osm až devět se z nekompromisního policisty stane ufňukaná dámička, která se topí v depresích ze svého - pravda - ne zrovna lehkého dětství a dospívání. Nebudu to rozebírat podrobně, každý má právo na svoje soukromí a v tomhle případě to platí obzvlášť. Taky tu situaci asi ani nechci zlehčovat, protože na tom zkrátka není co zlehčit.
Ale kurva drát, jak k tomu příjdu já? Dokážu pochopit, že někdo má určitý psychický problémy a někdo jich má třeba víc než ten druhý. To přeci neznamená, že pokud s dotyčným jdu na rande a chci s ním třeba v budoucnosti vybudovat nějakej vztah, budu se muset jeho depresím přizpůsobit.
Já na to asi nemám, nemám na to trpělivost ani sílu a teď, když mi za prdelí hoří maturita, ani čas. Na náladu se mě samozřejmě nikdo neptá. Ani on se mě neptá, důležitý je, jak je právě teď smutnej. A nešťastnej. A polib mi s tim třeba prdel.
Vim, že tohle je vesměs ten nejnechutnější hate, jakej jsem asi kdy splácal. Ale tahle situace mě vážně rozrušuje. A to hlavně proto, že si díky němu uvědomuju jak sem musel bejt nesnesitelnej partner. Kromě všech depresí spadá totiž do kategorie vyhni se tomu co to jde číslo 1: Upínající se stíhačka.
Copak o to, já spadam do podobný kategorie. Tedy, spadal jsem, než jsem ho poznal. Takhle se k někomu chovat (a ještě od něj očekávat nějaký hlubší city!) je zkrátka nechutný. A tak strašlivě odrazující, že nemyslim na nic jinýho, než jak mě poutá k topení, krmí teplym karamelem a sype po mě flitry. Tímto bych se chtěl tak trochu omluvit mým ex.
Samozřejmě si píšu i s dalšími muži. A to je na tom to nejhorší. Vidim totiž, jak jsou ostatní v pohodě a já jsem za to tak rád, že jsem v pohodě ještě víc. Což chudákovi R. moc nepřidává, protože vážně dost děsivě bledne všechno, proč bych mu vlastně měl dávat nějaký šance.
Takže - vím vlastně co chci? Vypadá to totiž, že si buď stěžuju jaký sou chlapi necitlivý a ignorantský zmrdi a nebo naopak, staraj se příliš a já jejich emocionálních výlevů dostávám cukrovku.
(Ovšemže vím co chci. Ale vim to tak přesně, že to žádnej chlap splnit nedokáže.)
