10. Justin Timberlake - The 20/20 Experience
On tu prostě musí bejt. A hodně bych se divil, kdyby tahle deska nakonec nefigurovala i v mym finálním předsilvestrovskym resumé. Jasně - je to pop. Blbej rádiovej pop, navíc to produkoval Timbaland, proboha, neni ten tlustej černoch už dávno za zenitem?
No, bez Justina možná je. Spolu ale tvoří geniální dvojku, už na třetí nahrávce v řadě. Na tomhle albu oceňuju hlavně sladěnost, určitou nostalgii (protože kdo by si nerad zavzpomínal na teď trošku směšně znějící Justified, debut JT?) a hlavně signifikantní předehry/dohry u jednotlivých skladeb. To je totiž Justin.
9. Retro Stefson - Retro Stefson
Island je divný místo, without a doubt. Dvě velký města (no, velký), 300 tisíc izolovanejch lidí a ta nejprůbojnější hudební scéna na světě, dost možná. Jsem si jistej, že kdyby existoval takovej průzkum, bude to místo číslo 1 s počtem nejkvalitnějších kapel na jednoho obyvatele. Retro Stefson mají sice debilní název, ale rozhodně nedělaj debilní hudbu. Je to indie? Je to pop? Je to něco na letní tancovačky na zahradách při grilovačkách? Ano ano ano. Za Glow bych jim dal minimálně Grammy!
Je to bezstarostná, vyhřátá hudba, narozdíl od životních podmínek v zemi vzniku, která by u nás stoprocentně měla úspěch. Stačila by jenom vůle.
8. Atoms for Peace - AMOK
Thom Yorke má superkapelu a zní to dost fajn, upřímně řečeno. Kdo se alespoň lehce orientuje v hudební tvorbě Radiohead a slyšel The King of Limbs, nebude se mýlit pokud od AMOKu čeká stejný hudební směr. A proč vlastně ne. Jedinej problém nastává v momentu, kdy obě alba začnete srovnávat. Pak AMOK a celá slavná superkapela za Radiohead totiž začne pokulhávat, a to dost razantně. Pokud na tohle ale myslet nebudete, orgasmus se dostaví, je to zaručená věc.
No a vy všichni, kteří nevíte, kdo je to Thom Yorke a o existenci Radiohead jste nesnili ani v nejbujnějších představách, tady je ukázečka.
7. Rhye - Woman
Nemohl bych dělat frajera, že je znám, kdyby nenatočili tak GENIÁLNÍ video k prvnímu singlu z alba Woman. Lidi z Pitchforku z toho byli tak moc na větvi, že to dali do nejlepších hudebních videoklipů minulýho roku, a to zcela oprávněně. Když děláte dobrou hudbu a pozvete si dobrý lidi na to, aby vám udělali jak se říká vizuál, máte na úspěch zaděláno. Nebudu trapnej, nebudu psát že osmdesátky jsou zpátky nebo že chillwave neni mrtvej. Hipsteři tak jako tak už o Rhye ví a vy co nevíte, to změňte, šupem.
Mimochodem, toho uhrančivýho blonďáka z toho videoklipu si zabíram já, děvčata a chlapci. Och och.
6. Toro Y Moi - Anything In Return
Myslim, že žije v Los Angeles a současnej underground by si bez něj ani neuprdl. Underneath the Pine, jak se jmenovala jeho předchozí deska, prošla kolem mě a ještě jsem jí s radostí zamával na rozloučenou, protože to prostě nebylo ono. Pomalý, ukňouraný s přehršlem přeslazenejch synťáků a hra na to, jak je všechno v pohodě. Ne ne ne. Anything in Return napravila reputaci přímo královsky a mám jí vážně rád. Přijde mi veselejší a hlavně ne tak trapně klidná, protože tahle hudba prostě klidná bejt nemůže. Už teď vyhlížim pláž a koktejl!
5. Apparat - Krieg und Frieden (Music for Theater)
Nejdivnější album ve výběru. Pokud se chcete spíš bavit, než u hudby vnímat, přeskočte na číslo 4. Apparat - bejvalej berlínskej DJ, znuděný dekadentním lifestylem a nekonečnými večírky v těch top techno klubech to s beatama zabalil a vrhl se na ambient. A pak rovnou na celou kapelu. Že mu to šlape, o tom neni sporu, to by se tu vůbec neobjevil žáno. Krieg und Frieden jsem ocenil hlavně v ten moment, kdy za okny padal sníh. Deska prosněžila s počasím, doslova. 45 minutová genialita.
4. Woodkid - The Golden Age
Přezdívaj mu "Lana del Male" a jako by to byla nějaká náhoda neboco, zamiloval sem se do něj přesně před rokem na pražský a edici Electronic Beats, kam letos Lana přijede odkňourat. A taky na tý bratislavský. Na obou eventech exceloval a patřil stoprocentně k vrcholnejm číslům večera, byť měl tehdy na kontě jenom jedno EP, a to Iron. Později se přidal singl Run Boy Run (podle mě ne zas tak dobrý, byť stále kvalitativně dost jinde než současnej pop) a jeho pokračovatelem je prozatím poslední singl, I Love You. Nádhera. Woodkid je slavný spíše ve vodách hudebních videoklipů. Sám sobě je samozřejmě natáčí a kromě toho měl tu čest i s Lanou, Mobym a dalšíma.
3. John Grant - Pale Green Ghosts
Druhé album Johna Granta. První jsem neslyšel, přiznávám. Číslo 3 dostává z několika důvodů. Ten první je, že mu album produkoval Biggi Veira, jeden člen uskupení GusGus, pro mě nejlepší hudební projekt současnosti. Druhý fakt je, že je HIV pozitivní homosexuál. Třetí a zároveň poslední důvod jsou texty, které by možná bez jeho onemocnění nebyly ... "takové". Je to silný zážitek pro mozek a uši. John neměl jednoduchej život a milostnym životem spíš proplaval. No, jako my všichni, ostatně. A o tom tenhle klenot je. O nás o všech.
2. Mikoláš Růžička - PIANO
Tohle je trošičku podvod, no. PIANO totiž vyšlo už v roce '12. Ale budiž mi oporou fakt, že Miky začal album propagovat až letos, stejný to bylo s křestem. Mikoláš Růžička je člen The Republic of Two, pokud jste tápali a PIANO je jeho sólový projekt plný melancholie. Moje kamarádka Terka o tom albu znechuceně prohlásila, že je tísnivý a ponurý. To všechno souhlasí, a i přesto že Terez si v tom krásu nenašla, já jí tam při každym poslechu najdu tolik, že nevim za co všechno mam Mikuláše milovat.