Na přednášky nemusíte chodit a když už tam jdete, nemusíte vlastně vůbec nic dělat. Přednášky pro mě jsou, abych mohl psát a taky mi pomáhají přemýšlet nad věcmi, nad kterými bych snad ani přemýšlet neměl.
Zase tu totiž máme naše starý známý "my", který se vždycky záhadně v mym životě objeví. Přeskočit hranici mezi "já a ty" a "my" pro mě nikdy nebylo problematický. To je ta pointa všeho, nepřikládam rozdílu mezi těmahle dvěma stádiama zas tak brutální význam. Ale v určitý moment si vždycky uvědomíte jak moc velký strach vlastně zase máte - třeba v ten, kdy mluvíte v množnym čísle s cizími lidmi už absolutně automaticky( - Do you speak English? - Yes, WE do.)
zatímco on si dává ještě pozor, i když ve všech dalších věcech je absolutně nerozvážný. Například v zamilovanosti a oddanosti. Ve fixaci.
Já byl vždycky v téhle pozici. Tohle je moje role, moje místo v tý tryzně, který jsme se naučili říkat partnerský život a teď se to má změnit. Možná je to nějaká zkouška, možná to má představovat výstup z mý komfortní zóny a já, já když vydržím, dojdu k tý pověstný nirváně vztahů, kterou všem mejm kamarádům a známejm tak závidim. Vztah je přeci o přijímání kompromisů, tohle slýchám pořád dokola, už několik let.
Nikdy mě vědomost tohohle problému nikam dál neposunula.
Nicméně ano, já přijímám kompromisy. Mám důvod k tomu to dělat. Mám důvod být za spoustu věcí, které pro mě dělá, vděčný. A také jsem, mým vlastním způsobem. Jenže pořád je tu jedna věc, ve která nefunguje na principu kompromisů. Já tě pořád ještě nemiluju a možná ani dlouho nebudu a nevím, kdo z nás dvou za to může. Možná nikdo. A možná to přijde, možná taky ne. Já nevím.
Teď musíš přijmout kompromis ty a prostě počkat.