Abych byl upřímnej - na tenhle žebříček jsem se těšil snad už od února. Miluju žebříčky. Všichni je milujeme a ty hudební obzvlášť. Jak tak začali všichni sumarizovat (teda zejména Pitchfork a RA Resident Advisor - dva pro mě hudebně nejhodnotnější servery), došlo mi, že tyhle žebříčky už mě nějak extra nereprezentujou a udělat nějakej vlastní pro mě bude extrémně důležitý (takovej ten pokoj v duši a zadostiučinění, znáte to) a chci, aby tenhle žebříček měl nějakou vypovídající hodnotu i pro Vás. Aby jste si řekli "Wow, tohle musim zkusit!" protože - věřte mi - pokud udělám žebříček TOP desek, jsou to TOP desky.
10. Justin Timberlake - The 20/20 Experience
Kdo to tu čte, ví moc dobře jaká byla moje reakce na druhou část "The 20/20 Experience", kterou Justin vydal letos na podzim. Jo, bylo to na hovno. Na druhou stranu, první díl tohohle projektu je natolik svébytnej, silnej a dobrej, že nemá cenu kvůli pokaženýmu konci dělat, že se začátek vůbec nestal. Navíc sakra dobrej začátek. Bývala by to byla popová deska roku, kdyby ... no, kdyby se něco nestalo. Zjistíte dále.
Justin sem ale stoprocentně patří. Nikdo, alespoň z mužských interpetů, nevydal tak silný a nebál bych se říct inovátorský počin jako právě on, co se na poli popmusic týče. Uvidíme se v Praze na koncertě!
9. Bonobo - The North Borders
Bonobo je jeden z těch umělců, který nikdy nevydaj špatnou desku, troufám si tvrdit. Už výborný předchůdce letošní desky, album "Black Sands" všechny utvrdilo v tom, že Bonobo zkrátka umí dělat hudbu. U mě měla The North Borders dost zvláštní průběh - nejdřív jsem jí pár měsíců miloval, pak se mi pár měsíců naprosto zprotivila a nakonec jsem ji ocenil tak, jak jsem měl. Devátym místem. Byl to proces, kterej se podle mě musel odehrát, abych tu desku správně pojmul. Krásné album.
8. Sigur Rós - Kveikur
Karma existuje. Naprosto to potvrzují islandští Sigur Rós, kteří loni vydali desku Valtari, která byla, řekněme, dost na hovno. Teda na jejich kvality. No a hoši se nejspíš uvědomili a tak nahráli Kveikur, počin, který se povede zaběhnutým kapelám málokdy - Kveikur totiž absolutně překonal první dvě alba týhle grupy, který všichni hudební kritici a fanoušci považovali za nepřekonatelný. Jste zamotaný? Ok. Je to prostě nářez, pokud by se to mělo shrnout do jedný věty. Brutální, explozivní, energický, hlučný. Starý dobrý nový Sigur Rós.
7. Beyoncé - BEYONCÉ
Jo, je úchylný vydat svojí pátou desku jako eponymní, to uznávám. Ale to je tak všechno, co proti tomuhle malýmu uměleckýmu dílu mám. Není to normální album, Beyoncé k němu natočila i 17 videoklipů - ke každý skladbě jeden. A jsou to klipy, to vám teda sakra řeknu. Doporučuju vám s nima začít, než si to poslechnete jako desku, protože pak to album začnete totálně žrát. Beyoncé je nejvíc sexy za svojí kariéru, (pořád) umí výborně zpívat a navíc se z ní stala skvělá máma. Tohle všechno je její nový album, který minimálně za to shlídnutí stojí.
6. Moderat - II
Jo, já vim že jste o nich nikdy neslyšeli, a to si představte, že "II" je (překvapivě) už jejich druhá vynikající deska. Lepší než ta debutová, troufám si tvrdit. Moderat jsou - berlínský multiinstrumentalista Apparat a dubstepová dvojka Modeselektor, seznamte se. Zatímco Apparatova sólová kariéra mě zaujala až příliš, Modeselektor jdou absolutně mimo mě - dohromady nicméně tvoří tak krásně divnej taneční pop, že se roztečete už při prvním poslechu. Navíc Apparatovo vokály jsou mimo tenhle svět a s hudbou se kloubí tak dobře, jak si to jenom dovedete představit. Pokud je budete chtít vidět naživo, máte šanci - na dalším ročníku Electronic Beats v pražský Arše.
5. Arcade Fire - Reflektor
Kolem týhle desky se letos celkově strhl ohromnej hype. Ale pozitivní na tom je, že hype oprávněnej. Do jakýhokoliv žebříčku nejlepších alb se podíváte, garantuju vám, že oni tam budou. Reflektor je dvojalbum, který ale neni vůbec dlouhý, naopak, utíká jako voda. Reflektor je ale hlavně grower, to znamená, že napoprvý z něj nebudete nadšený. Ale nebudete ani nasraný. Prostě normálka no, ale ta normálka se s dalšíma a dalšíma poslechama začne měnit v klenot. Navíc, pokud máte rádi francoužštinu, neni o čem. Must have tohoto roku jsou jednoznačně i Arcade Fire.
4. John Talabot - DJ–Kicks
Letošní rok nebyl moc dobrej na kompilace, případně na oficiální DJ mixy. Jak už ale bylo zmíněno u Sigur Rós, karma existuje, a tak letos John Talabot namíchal další díl dnes už legendární série DJ–Kicks. Je to jízda. On je teda mezi náma hlavně dobrej producent, jeho vlastní album "Fin", které vyšlo loni, mě posadilo na prdel, ale tenhle mix - to je přesně to, co chci v klubu slyšet v 8 ráno. V 8 ráno aby mě to tam drželo do devíti, do desíti. Aby to mělo emoce a aby to bylo rytmický. To je tenhle mix. Naposledy mě takhle rozdrtil Berghain 04 od Bena Klocka a to už je co říct.
3. Disclosure - Settle
"Byl jsem překvapenej že něco tak protěžovanýho je tak moc dobrý!" psal jsem když ze mě cákalo nadšení na všechny strany na oficiální profil last.fm dvou bratrů, který si říkaj Disclosure. Já tomu s dovolením budu říkat pop a ušetřim si škatulky jako garage a bass, protože tohle neni garage ani bass, to je prostě komerčárna na první dobrou, ale promyšlená komerčárna na první dobrou. Zaprvý - ty kluci jsou k sežrání. Za druhý - jejich live act je zážitek minimálně na pár let a za třetí - jejich produkce zvedne prdele absolutně všech. Je to hravý, je to zábavný, občas možná trošku předvídatelný, ale to vůbec neva. Já se do nich absolutně zamiloval.
2. Axel Boman - Family Vacation
Tak pomalu finišujem, ale upřímně - druhý místo bylo nakonec překvapením i pro mě. Bylo to takový milý zjištění. "No vlastně - skoro nikdo nevydal lepší desku než ty letos, takže sorry, jseš na druhym místě ty jeden švéde úchylnej, kterýho nikdo nezná ..."
Axel Boman je producent a DJ ze Stockholmu, majitel labelu Studio Barnhus, a autor tohohle skvělýho hlubokýho houseovo-disko-jazzovo počinu, který mě uhranulo, dostalo a nepustilo. To se musí slyšet, vážně, je to jako cesta někam, kam se těšíte už hrozně dlouho a najednou máte letenku. A je to hodně klidnej let. Dá se na to tančit? Dá, ale Vám se nechce. Chcete to jenom vnímat a poslouchat. A pak najednou začne sněžit a celý je to ještě lepší než předtim.
Give it a try, stojí to za to.
První místo. Hroznej hardcore. To jako fakt. Ale na druhou stranu, tahle deska, co to letos dotáhla na ten první flek mi potvrdila jedno dlouho nepsaný pravidlo - deska, kterou na první poslech nenávidíš, a ať je to kurva sebevelká nenávist - je nakonec to nejskvělejší, co do tvýho života přišlo. Nikdy nezapomenu jak jsem poslouchal první singl z toho alba. Má 9 minut. Je hrozně hlučnej, hrozně obtežující a rušivej. Znechutilo mě to natolik že jsem to s nima chtěl na dobro skoncovat. "Prdel ať si dělaj z někoho jinýho pičo vole!"
Ale zvědavost je prostě silnější než nenávist.
Něco takovýho jste v životě neslyšeli. Já vám to odpřísáhnu na co chcete. Všechno začíná na pohodu, pokud jste se s The Knife setkali na předchozích jejich deskách, budete doma. Pak se to ale všechno nějak zvrhne, dorazí chlápci v latexovejch oblečcích a začnou vás všechny doma znásilňovat, znásilňovat ale hudbou, rytmem, řezáním vašich ušních bubínků, který je tak brutální, že to chcete slyšet znova a znova a přesvědčovat se pořád dokola jestli ... "Slyšel jsem správně?"
Je to jako by Vám najížděla droga. Skvělá deska, která nemá obdoby a říká Vám - tohle nebude pohodlná jízda. Já tak zašejkuju s tvym habituálem, že se posereš. A taky jo.
Tak a to je ono. Nic lepšího se letos na světě na hudební scéně neurodilo, troufám se tvrdit. Ať se rozhodnete pro jakoukoliv desku, neuděláte chybu. I když se to tak nemusí zdát, všechno do jednoho jsou to alba přístupný všem. Stačí jenom trošku chtít. A poslechnout víckrát. Uvidíte, že se stanou vaší součástí.
Díky, že jste dočetli do konce.