"S mladým už zase nejsem, nějak se dostal na moje iboys a přečetl si to, jak jsem z tebe pořád hotovej. Tak až přijedu domů, udělám párty a opiju se."
Vzhledem k počtu vypitých skleniček alkoholu v jakékoliv formě, absence povinností a prázdninové disfunkci ohledně dnů v týdnu, si nedokážu přesně vzpomenout, kdy mi tahle zpráva přišla. Jestli to bylo včera, nebo dneska ráno.
Jedna věc je jistá - ta zpráva přišla od mého prvního přítele.
Nevím jestli je to mojí vrozenou sebestředností, nebo mám zkrátka talent předvídat, nicméně první část zprávy mě vůbec nezajímala. Z několika důvodů. Ten hlavní důvod se jmenuje "Už zase spolu nejsme."
Přikládat hlubší význam vztahu, kterej je z drtivý většiny jeho trvání založenej na tom se rozcházet kvůli - dámy prominou - píčovinám, mě přešlo už v 15. Paradoxně během vztahu s oním prvním přítelem. Byl jsem skoro o polovinu mladší než on a cítil sem se dospěle, narozdíl od mejch kamarádek, který randily většinou s klukama stejně starýma, maximálně do pěti let staršíma a přesně tenhle scénář zažívaly několikrát do týdne.
Ať to tedy bylo jak chtělo, věděl sem, že se dřív nebo později situace vyřeší pro "dobro nás všech" - a to opětovným usmířením a hrou na idylický pár.
Fakt, že na onu párty sem nakonec nebyl pozvanej pro mě ale už překvapující byl. Co je na tom špatnýho, snažit se vytvořit přátelství s někým, s kým jste před třemi lety strávili rok? Kolik času je doopravdy třeba na totální rekonvalescenci po odchodu toho druhého?
Pochopil jsem, že nedostatek času na to, aby pro mě mohl přijet, byla jenom prachsprostá výmluva. Zkrátka sem neseděl do seznamu hostů. Možná ani ne tak jemu, jako spíš jeho příteli. No nic, pokus o navázání přátelství nezafungoval. Ale nemám mu to doopravdy za zlé. Dokázal bych se snad já přátelit s Robertem? Odpověď se nabízí sama od sebe.
A tak sem podruhé dostal kopačky od stejného muže.