Sorry.
Omlouvám se Vítkovi. Možná jsem se na tebe jenom moc zoufale přilepil, nevím. Po tom, co jsi mi vyčetl všechno na světě, sem se nasral a stáhnul sem si knížku "Proč muži milují potvory a hodným holkám zůstanou oči pro pláč" (ne, nedělam si prdel) a byl jsem na sebe nasranej, protože ty vedle sebe mrdku prostě potřebuješ. Samozřejmě ne tak chytrou jako seš ty sám. Dvě mozkový kapacity stejný velikosti ve společnym soužití jsou neexistujícím tabu.
Omlouvám se ti za to, že jsem od tebe chtěl všechno a nic jsem ti nenabídl. Omlouvám se, že mám očekávání, která se jenom těžko s takovym pracovním nasazením plní a já si to plně neuvědomoval. Teď už to vim a nechci ti psát zoufalý zprávy přes Viber. Bylo by to o hovně. Takže sorry. Po druhé.
Omlouvám se Patrikovi. Nikdy si nebyl jedinej, kdo si se mnou psal. Chvíli jsem si myslel, že jseš to konečně ty. Někdo mladší, někdo kdo mě přitahuje, někdo kdo mi imponuje, kdo mě dokáže udržet na uzdě aniž by pro to musel cokoliv dělat.
Ne, jsi stejnej jako všichni ostatní. Omlouvám se, že jsem to nevěděl předem, ale podle konverzace, která mezi náma poslední dny probíhala, jsi musel poznat že už mi to došlo a že mě to už začíná srát. Asi jsme se nepochopili. Nepochopil jsi, co chci, co čekam a já nepochopil, co nabízíš a očekáváš nazpět ode mě.
Omlouvám se Davidovi. Jo, tomu františkolázeňskýmu. Omlouvám se že ti pořád dávam nějaký naděje, ale po tý noci u tebe mi definitivně došlo, že "něco jako" návrat do starejch kolejí je věc naprosto nemožná. Nevím, co přesně se stalo, co se hnulo, ale takhle by to nešlo. Nedokázal sem tě během toho ani políbit. Říkej si/mi, že sem šlapka. Že sem mrdka. Že sem zkurvená svině. Že sem prolhanej čurák. Všechno do jednoho slova by byla pravda. Omlouvám se ti.
Tak to by jsme měli.
Občas je třeba uklidit bordel, kterej sme po sobě nadělali.