O to jsem nadšenější a skoro až dětinsky šťastnější, když se mi něco zdá. I když sny nepovažuju za víc, než prachobyčejný fantasmagorie bez hlavy a paty, za který by se nemusel stydět ani ten největší surrealista, dneska se mi zdál moc hezkej sen.
Můj sokolovskej tatér, do kterýho sem platonicky zamilovanej už od mejch patnácti let (to mi píchal piercing v bradě, ach) mi zrovna dotetoval můj vysněnej černej pás nad lýtkem a pak se unaveně rozvalil na postel. Myslím, že jsme si chvíli i povídali. Pak jsem si lehl před něj, zády k němu. Detaily si stoprocentně nejsem schopnej vybavit. Vím, že jich tam byla spousta. Nemyslim hmotný detaily. Myslim detaily v dotecích, živě se mi vybavoval jeho horkej dech na mym krku, jeho ruka na mejch zádech která hladce v krátkejch intervalech přejížděla nahoru a dolů.
Noha mi hořela a já byl šťastný.
Položil mi svojí nohu přes mojí potetovanou, částečně si na mě lehnul. Ještě chvíli se na mě koukal, pak se zvedl a odešel. Já na něj nevolal, nepřišlo mi to líto, nebyl jsem nešťastný. Věděl jsem, že je to jenom utopie, fikce. Ve snu vím, že se mi to všechno jenom zdá. Možná už jenom proto pro mě sny ztrácejí význam a moje psychika si je prostě po probuzení nepřipustí.
Patrik se mě ptal, jestli se mi dneska už něco zdálo. Každej večer mi posílá sny. Napsal sem mu přesně to, co jsem napsal sem, možná trošku chudší na podrobnosti. Psal sem mu moje vzpomínky na onoho tatéra. A taky důvod, proč ho vlastně už tolik let bezmezně platonicky miluju.