*kromě nadpisů, kde je zjevně uvedeno že by jste se jim vyhnout měli
Největší překvapení
Letos mě překvapila spousta věcí, nejvíc ovšem Parov Stelar. Tenhle rakouskej elektronickej hudebník, kterej jinak naživo vystupuje s dost početnou bandou Parov Stelar Band letos vydal dvojcédéčko The Princess a ... jedno oko nezůstane suchý! Dvojcédéčko už jedno vydal, jmenovalo se Coco a byla to dost nuda, tady si dal záležet a výsledek je ... překvapující.
Sem si jistej, že do styku s touhle hudbou jste už přišli nesčetněkrát, jenom nevědomky. Chytlavý samply ze starejch fláků ze třicátejch, někdy i dvacátejch let minulýho století nakombinovaný s moderním popem prostě táhnou. Tady obzvlášť.
Nejlepší pop
Že je retro hodně v módě nám posměšně předhazujou rodiče a prarodiče už několik let, poslední dva roky se toho však dočkal i hudební průmysl. Co nezní alespoň trošku staře, jakoby nebylo. Ale Lana je přece jenom v něčem podstatně odlišná od svejch konkurentek na poli komerčního popu - neorientuje se na osmdesátky, ale do mnohem hlubší minulosti.
Doplněno o teskné melodie a texty, které mě osobně mluví z duše (a tuším nejsem sám) a videoklipy vystihující zkaženost mladý generace a to po čem všichni prahneme (ano, čti lásku) je to třaskavina která zákonitě musí mít úspěch. Paradise je druhá deska, osobně myslim že mnohem lepší a propracovanější než její předchůdce Born To Die. Pokud letos na poli pop music něco stálo za to, byl to Lanin duck face a její velmi falešný zpěv naživo.
Objev roku
O Daughnovi Gibsonovi toho moc nenapíšu, protože toho o něm jednoduše moc nevim. Jediný co vim je, že je to američan a že dělá zatraceně dobrou hudbu, má neskutečně hlubokej a sexy hlas a dokázal mě přesvědčit o tom, že si dokážu pustit cokoliv, co má hudebně hlubší smysl.
"All Hell" netrvá dýl jak 30 minut, je zahráno a odzpíváno skoro jedním dechcem, ale všechno je v klidu, nejste pod žádnym producentskym tlakem, on si prostě jede to svoje. A na atmosféře to jde hodně znát. Ať žijou kovbojové, ať žije country, ať žije chillwave.
Nejlepší alternativa
Matthew Dear vydal tento rok už svoje třetí album, po naprosto dechberoucím "Black City" je to deska "Beams", která boří koncepce komerčního i alternativního popu jak jenom může a staví na netušených možnostech. Kombinuje tolik hudebních prvků v jednom, že nevíte, co dřív - chytat se za hlavu a nebo zběsile tančit?
Jeho hlas navíc taky nepatří mezi ty, na který by jste natrefili při běžném poslechu rádia v autě. Tohle je zkrátka alternativa, tento rok jasně nejlepší. Sám nedokážu říct přesně proč, ale pokud letos vyšla deska, která si mě získala, je bezesporu tato.
Album roku
Album roku pro mě bylo jasnou volbou už od okamžiku, kdy Frank Ocean, rapper z uskupení OFWGKTA (jo, takhle se fakt jmenujou) vydal svojí sólovou desku.
Od Channel Orange nečekejte rap ani hip hop v takovém směru, jak je prezentovanej. Tohle je směrově spíš R&B, na který jsme přes záplavu všech těch umělotin a utrtanejch hlučnejch popovejch zbytečností dočista zapomněli. Je to neosoul, je to funk, je to oldschool, je to pop. Je to všechno a ještě něco navíc. Je to malá genialita.
Album má hodinu. Je to nejlíp strávená hodina tohoto roku, alespoň hudebně, troufám si tvrdit. Navíc je Frank fešák.
Největší zklamání
Nenechte se zmást - mám rád komerci. Posloucham nepřeberný množství komerčních umělců, od Amy Winehouse, přes Beyoncé, Coldplay, Lady Gaga, Kylie Minogue až po mojí milovanou Madonnu.
Pokud se ale letos někomu hudebně nezadařilo, jsou to bohužel tyhle profláklý jména.
Naposledy to tušim zabila Rihanna (anebo Robbie? To je jedno, dámy maj přednost)
Unapologetic je tak strašně nudnej průser, že smekám klobouk. Absolutně nechápu jak tohle album může myslet vážně vpodstatě popová veteránka, která má na kontě už sedm studiových alb. Jasně,
všichni to dělaj pro peníze. Tohle je ale ztělesnění hrabivosti tak hrozivý a děsný, že se to dá celý poslechnout jenom jednou a pak už jenom mažete a čekáte, co vám z veledíla čítajícího 14 skladeb v základní a 17 (!!) skladeb v Deluxe Verzi zbude. Mě zbyly 4 písničky.
Pak je tu Take The Crown. Na Robbiem sem nemálo ujížděl, jediný zklamání pro mě znamenalo jenom album Intensive Care, na druhou stranu nabídlo "Tripping" a "Advertising Space", moje asi nejoblíbenější skladby vůbec.
Teď je tu další "comeback" (proč se vždycky mluví o comebacku když Williams vydává nový album?!) kterej je lacinej, vyčpělej a
celou dobu máte pocit, jako by na Vás někdo zoufale volal "Haló, mi chceme mít alespoň jeden singl na první příčce a to za jakoukoliv cenu!" Marně se snažim najít cokoliv pozitivního. Na albu jsou dvě skladby které za to stojí, zbytek je balast současného konzumního hudebního směru, kterej by měli zrušit. Zlatej Gangnam Style.
Nezklamali mě ale pouze hvězdy světovejch formátů, které bez problémů poznají všichni na celém světě. Nepotěšili mě letos ani Sigur Rós, i když jim to asi nemůžu vyčítat tak, jako to jde u megastars typu Williams a Rihanna. O "Valtari" se všeobecně nemluví dost dobře, což jsem pochopil až časem. Je to neuvěřitelně fádní deska, která čítá osm songů a kromě čtyř se zbytek tracklistu
snaží být něčím, co ve výsledku není a nemá šanci být. Vypadá to jako nějaký islandský prokletí - nejdřív Björk se svojí otřesnou Biophílií, která mermomocí vybočuje ze všech směrů tak křečovitě až to desku zkazilo a teď i Sigur Rós. Na jejich obranu nutno podotknout, že "Valtari" jako takové nebylo vůbec v plánu. Údajně prý měli desku už skoro hotovou, nakonec ale veškeré nahrávky sami hudebníci zničili a začali znovu. No, "začali" - poupravili staré nikdy nevydané věci.
A pak je tu moje láska, Madonna. Když se rozkřiklo, že bude spolupracovat s Williamem Orbitem, hudebním géniem který Madonnu ukázal v pravém světle na geniálním Ray of Light, málem sem se posral. Konečně, konečně vydá něco z čeho si zase všichni sednou na prdel. Hovno. Pokud Take The Crown křičí něco o prvních místech, MDNA o ně přímo řve. Jsou tam silné věci, nebo minimálně náznaky silných věcí, většina z nich se ale na desku nikdy nedostala, zdá se. Smůla. Madonna to ovšem samozřejmě vyhnahradí. Vždycky to nějak vynahradí a fanoušci jsou vždycky ti, kteří přijdou nejvíc zkrátka.
Tak - vyčerpávající. To byl rok 2012 v hudbě podle mě. Pokud jste se vůbec obtěžovali to číst, děkuju vám. Kurevsky mě bolej ruce.