“Touching music”, opakuje nepřítomný hlas na konci poslední skladby nového, v pořadí již třetího Efdeminova alba Decay. Jako jeho předchůdci i tato placka vyšla na labelu DIAL, se kterým je Efdemin velmi úzce spjatý a stejně jako album Chicago, které vydal v roce 2010 a i svůj dlouhohrající eponymní debut z roku 2007 je to deska naprosto odlišná.
Produkce Efdemina obecně se liší od zlatého berlínského standardu, tedy čistého techna nebo deep houseu, který je k posluchačovi velmi přímý a vyjadřuje očekávatelné - nic víc než tanec a emoce s ním spjaté ve vás vyvolat netouží. S Efdeminem je to jiné. Ačkoliv je jeho hudba silně tanečně orientovaná a na soundsystémech klubů zní naprosto přímočaře a patřičně, dá se stejně tak i velmi bezbolestně poslouchat, aniž by jste si říkali, že tohle zkrátka do vašeho obýváku nepatří.
Decay je velmi silné album, nebojím se říct Efdeminovo nejsilnější. Především - a zde narážíme na již zmíněnou odlišnost od předchozích desek - je to striktní techno. Pravda, určité přesahy do již zmíněného deep houseu, z kterého výrazně čerpalo album Chicago (a také u něj skončilo) nalézt lze. Pokud jste ale u Chicaga slyšeli něco, co je na DIALu zcela běžné slyšet, u Decay už to není úplně tak. Většina alba vznikala v Japonsku, kde Efdemin pobýval tři měsíce díky své umělecké rezidenci v Kyotu a určitá očekávání se samozřejmě objevila. Nevím, co přesně jsem tedy očekával, ale říkal jsem si že Japonsko se zvukově na desce nějak promítnout musí.
No, nepromítlo. Ale stejně tak jak nedokážu popsat má prvotní očekávání, nedokážu ani říct, že by to snad bylo špatně.
Album negraduje, vygradované už vpodstatě začíná a vy máte přesně pět skladeb na to, aby jste se do něj naprosto celí ponořili. Nebude vám to trvat dlouho, hypnotická struktura už hned prvního tracku “Some Kind of Up and Down Yes” nedovolí uniknout nikam mimo zvuk a v podobném duchu album pokračuje dál až k titulní skladbě alba Decay, které je logickým vyvrcholením samotné desky.
Druhá polovina se zdá nicméně být mnohem lepší. Zvláště skladby “Subatomic” a “The Meadow”, krásné pomalé a emocionálně laděné dub techno pro mě udělaly nakonec album natolik vyjímečným. Opět jsem si uvědomil, že pokud někdo v taneční a elektronické hudbě dokáže pracovat s emocemi a rozpoložením člověka, je to právě Efdemin. A za to je velmi těžké ho nemilovat.
“My body isn’t listening to me.”
Přesně těmito slovy nahrávka začíná a naprosto jí vystihuje. V klubovém prostředí by jste nechali na parketě nohy, doma vás zase dokáže vypnout a dostat do velmi hlubokého tranzu. Po albu Workshop 19 od Kassema Mosseho v krátké době vyšlo vyjímečné taneční album, ze kterého budu mít radost několik dalších let. A jak zazní na konci tracku “Solaris”, už nyní můžu říct “Ich liebe es total.”
